Integrita, obživa a výdělek
Někdy si říkám, že to není moc dobře, když jsem si jako zálibu vybral… sport, pohybovou disciplínu, myšlenkový systém… parkour. Zatímco ti, kteří se baví fotbalem, počítačovými hrami nebo stavěním leteckých modelů, se prostě řídí danými pravidly, nebo se neřídí pravidly žádnými, parkour je sepjat s objemným komplexem myšlenek, nebo, v běžné řeči, s vlastní filosofií. A tak zatímco jinde je možné jít dál a zajít, kam až to jde (a všechno ostatní je přes čáru), v parkouru je třeba se ohlížet na myšlenky a ptát se na to, zda se ještě držíme myšlenek původních, nebo pokud ne, zda je rozvíjíme dobře či už jsme zašli příliš daleko. Není třeba vyloženě na hranice brát ohledy, protože žádné přesně dané nejsou, všechno je záležitostí vyjednávání, zda je to podle koho (a podle svědomí) ještě v pořádku.
Píšu z pozice člověka, který se od roku 2005 pohybuje v parkourové komunitě. Parkour je, ve svém jádru, extrémně čirá disciplína s velmi prostou myšlenkou – zdokonalení lidského pohybu na únosnou hranici s cílem na této hranici vytrvat co nejdéle a užít nabyté fyzické dovednosti nejen k efektivnímu přesunu, ale také k altruistické činnosti. Jak je to ale s každou původně čirou myšlenkou, jako neposkvrněná kapka padající od mraků k zemi i ta myšlenka parkourová se zakalila. Kontaktem se skutečným světem a s každou další generací nových příznivců odtržených od původních zakladatelů, jejich způsobu tréninku a předávání poznatků.
Měl jsem to štěstí, že jsem se k parkouru dostal, když mi bylo 18 let. Ne protože bych byl bůhví jak dospělý, ani protože bych byl bůhví jak chytrý, ale už jsem neměl tolik iluzí. Už tehdy jsem chápal, že parkour nezůstane tou nádhernou čistou disciplínou pomoci druhým, společných tréninků a sdílení vědomostí zadarmo, komunity bez hranic spojené řečí pohybu. Na jednu stranu je totiž pochopitelné, že pokud někdo má předávat myšlenky plnohodnotně, celý den od rána do večera, sotva mu zbyde čas na obživu, a tak bude raději vybírat peníze za předávání myšlenek, aby přežil a mohl se věnovat svojí vášni.
Na tom ostatně není nic špatného, asi každý z nás by chtěl dostávat peníze za to, co má rád. Problém je najít hranici mezi obživou a výdělkem, což celá řada lidí nikdy nepochopí. Živit se tím co mám rád, znamená, že třeba někdy budu živořit, ale to, co dělám, zůstane tím, co mám rád. Vydělat na tom, co mám rád, znamená velmi často pokřivit původní myšlenku – a čím víc byla původní myšlenka čirá, tím víc tato úměra platí.
Stejně jako většina starších traceurů a freerunnerů v té době, i já jsem chápal, že myšlenka parkouru bude měněna a převracena a překrucována. Více nebo méně, ale vždycky tak, aby dostála zisku, protože ti, kteří chtějí získat, jsou logicky dravější než ti, kteří chtějí něco udržet. Progresivní postoj bude vždy důraznější než konzervativní. Progresivní postoj vyžaduje změnu, vyžaduje agresivitu, zatímco konzervativní postoj vyžaduje jen udržovat, co již je.
Tak, stejně jako mnoho dalších traceurů a freerunnerů, jsem dostal za dobu své parkourové působnosti různé nabídky. Některé jsem přijal. Některé jsem odmítnul. Vše záleželo na tom, jak daleko jsem byl ochoten zajít.
Jednou jsem napsal, že parkour si můžeme představit jako strom. Kořeny jsou tvořeny historií, kmen jsou původní myšlenky a principy a pohybové techniky, větve jsou jednotlivé odnože, menší nebo větší ústupky z původních kmenových představ, a listy a květy, to jsme my, každý z nás. A ten strom nestojí sám, stojí uprostřed lesa dalších lidských činností a aktivit.
Jsou ti, kteří pro strom nevidí les. I ti, kteří pro les nevidí stromy. Většina je někde mezi těmi extrémy, více či méně schopná odhalit detaily i pojmout a pochopit celek. Problém je, že ti, kteří nevidí celek, právě protože ho nevidí, jsou často ochotni zajít mnohem dál než ti, kteří celek vidí. Pro toho, kdo nechápe, že seknout do větve znamená riziko odsouzení k její záhubě, a možná i zavlečení choroby do celého stromu, je snadné do větve seknout.
Tak tady teď stojím (sedím, ležím) a přemýšlím o integritě. Je to takové hezké, velmi výstižné slovo. Slovo, jehož význam víc cítím než chápu. Integrita. Ve slovníku najdete definice jako „celistvost, úplnost, oddanost, věrnost zásadám, pevnost charakteru, čestnost a poctivost…“ Jenže integrita není slepé následování principů. Je to pozice jistoty, respektu, a zároveň vize většího bytí než jsem já sám. Integrita je oddanost něčemu většímu, než je jedinec.
Integrita je slovo, které by se měli učit všichni traceuři. I freerunneři. Integrita je důležitější než zisk. Když pokácíte strom, můžete si třeba udělat oheň, nebo postavit zástěnu proti větru. Když necháte strom růst, nakonec se dočkáte ovoce, rok co rok, a s dostatečnou péčí to ovoce ponese nejen vám, ale i ostatním, a možná i dalším generacím.
Stejně jako mnoho dalších traceurů a freerunnerů jsem dostával různé nabídky. Některé jsem přijal, některé odmítnul. Záleželo na tom, jak daleko jsem byl ochoten zajít. Klíčovým slovem při každém rozhodnutí byla vždy integrita. Zachovat parkour, co nejdéle tak, jaký by měl být, zachovat ho pro ty, kteří přijdou po mně. A to slovo u mě hraje roli stále, dnes ještě víc než dřív, protože doba, kdy se lze živit parkourem a kdy lze vydělávat parkourem, je již dávno tady a tlačí na nás víc než dřív.
Ve skutečnosti ale cítím v integritě ještě jeden význam. Sebeúctu. Respekt k sobě a k ostatním, to je integrita jako celek. Myšlenky se vyvíjí, názory, postoje, dokonce i morálka – u těch, kteří jsou progresivní, rychleji, ale i u těch konzervativních také, třebaže pomaleji. Jít ale proti vlastním hodnotám, to je vždycky špatné rozhodnutí. Vydělávat na tom, že nejsem tím, kým jsem, pro vidinu zisku? To je vždycky špatné rozhodnutí. Nechat si vrtat koleno, abych teď dostal pár grošů, i když si o mně zítra bude celé okolí šeptat, jak jsem zradil společnou disciplínu, ale ve skutečnosti, i když to nikdo neřekne, hlavně sám sebe? To je vždycky špatné rozhodnutí.
Živit se tím, co nás baví, je moc dobře. Je to úžasný pocit. Ale jen dokud nezaprodáme vlastní duši, nedejbože i duši našeho umění. Proto mám, na závěr, vzkaz českým traceurům i freerunnerům: živte se parkourem, na tom není nic špatného. Ale nezaprodejte se, a hlavně nezaprodejte parkour, kvůli chvilkovému zisku, ať už jsou to peníze nebo sláva. Chleba za to sice nekoupíte, ale zato, až jednou dojdete na konec svých cest, budete moci předat své dílo bez sebemenšího studu. A jestli máte do konce ještě daleko… vzpomeňte si, jak jste parkour dostali. Pokud chcete, aby ho i ostatní mohli objevit, jako jste ho objevili vy, dejte před ziskem přednost integritě.
Protože strom, který pokácíte, se změní na dřevo. Jednou, a už nikdy víc. Strom, který necháte růst, se změní na ovoce. A bude ovoce přinášet dál, tak dlouho, dokud se o něj někdo bude starat.